„Na stará kolena se každý stane zahradníkem“, říkal mi tehdy asi pětatřicetiletý kolega a tvářil se u toho smrtelně vážně. „Já? Nikdy!“, odpověděla jsem tenkrát odhodlaně a zhnuseně. „V hlíně se teda rýpat nebudu, to bych musela být blázen.“, pomyslela jsem si a bylo vidět, jak se potutelně uchechtl pod vousy.
Ještě před rokem jsem tvrdila, že na zahradu mě nikdy neužije a rýpání v hlíně je pod moji úroveň, přece si nebudu špinit ruce, ne? A jestli někdy něco budu pěstovat, bude to jedlé, ať je z toho aspoň nějaký užitek. Teď, se čtyřicítkou na krku, třemi dětmi a rozestavěným domem přišel na řadu i pověstný odříkaný krajíc. Pozemek okolo domu zel divnou prázdnotou, bylo třeba postavit se k tomu čelem. Začala jsem přemýšlet a spekulovat a rozhodla se, že si založím skalku. Kamenů máme beztak plnou zahradu.
Několik dní jsem se pachtila s lopatou a přesívala kamenitou půdu. Pak jsem ji navezla do svahu a nasbírané balvany zakopala na místa, kde se mi zdály na oko příjemné.
Po kamarádkách jsem rozhlásila, že zakládám skalku a nabídky roztodivných rostlin a kytek, o kterých jsem neměla ani páru, se mi jen hrnuly. Můj způsob vybírání skalniček „neznámtoalelíbísemito-beru“ se osvědčil a záhonek se mi zdárně zaplňoval malinkými sazeničkami.
Jediné, co mi připadalo povědomé, bylo kapradí, to zná přece každý, že? Na vycházce do lesa jsem si ještě uloupla kousek mechu, abych své veledílo dovedla k dokonalosti a bylo to. Nádhera sama. Časem jsem se dozvídala, jak se všechny ty rozrůstající se krásky jmenují a radovala se z toho, že jsem majitelkou levandule, mateřídoušky, citrónového tymiánu, hořce, netřesku, hřebíčku, kosmatce, hvozdíku a dalších pro mě do té doby neznámých zelených i kvetoucích nádher. A jak se jim u mě dařilo! Přesně podle pořekadel kozel zahradníkem a hloupý sedlák má největší brambory. Zalévala jsem a okopávala snad co druhý den a ne proto, že bych snad musela, ale POZOR! Proto, že mě to děsně bavilo.
U tolik zavrhovaného rýpání v hlíně, nehty nenehty, jsem si krásně relaxovala a odpočívala, užívala si letního sluníčka a byla úplně obyčejně šťastná. Pohled na rozrostlou kvetoucí levanduli mě naplňoval radostí. A víte co?
V další fázi se vrhnu na něco jedlého. Viděla bych to na jahody, maliny, rajčata a bylinky, to mě bude bavit. Kdo to mohl před lety tušit…stará kolena jsou tu!
